Foto: Goashape © Pop & Zebra

Logoterapie

Logoterapie je psychoterapeutický směr, který se řadí k takzvaným humanistickým a existenciálním proudům psychoterapie. Jeho zakladatelem je slavný psychiatr a psychoterapeut Victor Emanuel Frankl, který byl během druhé světové války tři roky vězněn v koncentračních táborech a tato zkušenost ho silně ovlivnila v pozdějším směřování a uvažování.

Podle Frankla není základním dynamismem duševního života pouze pud slasti, jak byl přesvědčen Freud, ale také velmi zásadní potřeba, kterou nazývá vůle ke smyslu. Vůle ke smyslu představuje trvalou lidskou potřebu, jejíž naplňováním může člověk dosahovat sebetranscendence, což je stav ve kterém přesahuje sám sebe.

Vůle po smyslu

Logoterapie tedy říká, že v každém z nás je zakořeněna vůle po smyslu. Když tento smysl nenalézáme, trpíme pocity prázdnoty a frustrace, což Frankl nazývá existenciální frustrace. Při hledání smysu v různých životních etapách se stává psychoterapeut klientovi průvodcem a podporovatelem a využívá přitom jemné a propracované logoterapeutické techniky.

Cílem terapeuta není „vnutit“ pacientovi nějaký životní smysl zvenčí, ale pomoci najít vlastní osobní smysl života. Důraz se klade zejména na uskutečňování hodnot. Klient je veden k vědomí toho, že pocit spokojenosti a životního štěstí se dostavuje snáze jako vedlejší produkt dosahování úkolů, které člověka přesahují. Podporuje se smysl pro odpovědnost vůči druhým lidem a svému svědomí. Frankl považuje za potřebné, aby v terapii získal pacient postoj „co ještě čeká život ode mne“ a nesoustředil se pouze na to „co čekám od života já sám“.

V praktické rovině se v rámci terapie často probírají filozofické otázky ve vřelé a přijímající atmosféře, terapeut využívá konfrontace, instrukcí, edukace, vysvětlování i mnoho jiných komunikačních prvků.